Žižka mezi loupežníky. V českém lese přepadávali hrdlořezové, mstitelé i grázl s velkým G

O Janu Žižkovi se běžně říká, že byl kolem čtyřicítky lapkou. Vy nesouhlasíte. Jak to s ním tedy bylo?
Označovat jej za lapku není úplně přesné, přestože se v roce 1408 určitě dopouštěl i věcí, které měli jinak na svědomí obyčejní lupiči – v popravčích knihách se i konkrétně jemu vytýká přepadání kupců a dalších lidí. Tímhle způsobem se ale tehdy chovalo i regulérní vojsko. Byla to součást jakékoli války. Kradlo se, aby se vojsku zajistila obživa. Spousta věcí se nám dnes špatně chápe, protože na všechno nahlížíme očima člověka 21. století. Jenže středověká morálka byla úplně jiná. Tehdy bylo zcela legitimní použít násilí k narovnání osobních sporů.

Takže Žižka nebyl lapka, protože…
…protože situace na začátku 15. století byla mnohem komplikovanější. Navzdory tomu, že jako lapku jej protireformační propaganda, zejména za baroka v 17. a 18. století, skutečně vykreslovala. V reálu se Jana Žižku sluší daleko spíš označovat za tzv. opovědníka.

Opovědníka?
Mluvíme o typicky středověké instituci, která fungovala až do 16. století. V rámci ní šlechtici, kteří se vzájemně dostali do konfliktu, mohli vést soukromou válku. Žižka takto vypověděl nepřátelství Rožmberkům a městu České Budějovice. Nevíme, o co přesně v jejich sporu šlo. Žižka však tehdy vedl něco na způsob drobné partyzánské a záškodnické války, v čemž byl podporován významnými moravskými šlechtickými rody. Ano, pokud by během konfliktu byl dopaden, mohlo s ním být naloženo jako se zločincem. Jakmile ale došlo ke smírnému narovnání konfliktu, opovědníci se běžně vraceli do společnosti a požívali obvyklé vážnosti. Konkrétně Jan Žižka byl omilostněn přímo králem Václavem IV.

Přiznávám – pořád mi není úplně jasné, v čem je rozdíl mezi lapkou a opovědníkem.
Pro lapku šlo o způsob obživy. Jistě, hranice nebyla zcela ostrá, mezi oběma skupinami docházelo k určitému prolínání. Lapka však neměl k loupežné činnosti jiný legitimní důvod než právě prospěchářství. Opovědnictví bylo oproti tomu otázkou cti. Dá se svým způsobem srovnávat s krevní mstou. Konkrétně důvody Jana Žižky z Trocnova pro takovou činnost neznáme, u jiného opovědníka Jiřího Kopidlanského to bylo ale v roce 1507 tak, že vedl soukromou válku proti městu Praze proto, že chtěl pomstít smrt svého bratra.

Co se o Žižkově opovědnické fázi ví?
Nic moc. Jisté je, že se v prostředí opovědnické družiny seznámil s Janem Sokolem z Lamberka, s nímž se později v Polsku účastnil války proti Řádu německých rytířů. A že jejich velitelem byl Matěj Vůdce, který byl za svou činnost popraven. Každopádně lze říct, že samotná Žižkova příslušnost k opovědnické družině příliš nevypovídá o jeho povaze – v rámci jeho sociální skupiny, tedy zemanstva, nebyl podobný osud až tak mimořádný. Ani že se dostal do osobního konfliktu s Rožmberky nelze považovat za divné. Žižkova tvrz Trocnov přece stála v sousedství rožmberských držav. Normální bylo i to, že šlechtici zkrátka měli za povolání válku.

Jak se ale přepadávání kupců slučuje s tím, že se Žižka běžně označuje za silně věřícího člověka?
Ona je otázka, jak moc věřícím byl už v oněch čtyřiceti letech. Tohle se může s věkem hodně měnit. Když dělal velmi brutální loupežník Václav Babinský ke stáru zahradníka v klášteře, byl na rozdíl od mládí hluboce věřícím. A řádové sestry vzpomínaly, že když slyšel o nějakém zločinu, zoufal si: „To je hrozné. Poctivý člověk aby se dneska bál vyjít na ulici…“

K Babinskému se dostaneme, ještě se ale vraťme k Žižkovi. Mohl se v tlupě Matěje Vůdce naučit něčemu, co se mu hodilo později coby husitskému hejtmanovi?
Určitě. Naučil se zcela jistě účinným způsobům, jak čelit silnějšímu nepříteli. Něčemu, co se dnešnímu člověku dá přiblížit výrazem partyzánská válka. Musíme si uvědomit, že Žižka byl bojovníkem a válečníkem po celý život. A že byl dostatečně chytrý na to, aby se neustále učil. Z chyb vlastních i nepřítelových.

Vedle Žižky jste zmiňoval i Jiřího Kopidlanského, který se stal opovědníkem poté, co jeho bratra Jana v Praze sťali za zabití rytíře Cukra z Tamfeldu.
A sťali ho za to zabití ještě ten den! Navzdory faktu, že měšťané neměli podle nového Zřízení zemského právo pány soudit; Jan měl podléhat výhradně pravomoci pražského purkrabího. Jeho bratr Jiří se pak mstil drsným způsobem, mohu vám to přečíst tady z Palackého: „Muž ten zdivočelý připojil k sobě několik odvážlivých dobrodruhů a bezpříkladnou svou smělostí i ukrutností daleko převýšil to, co potud o kusech loupežnických a rejtarských bylo slýcháno, přepadávaje co nějaký všudybyl pražské obyvatele, přátele a lidi poddané, kdekoli kromě zdí městských se ukázali.“

Čeho přesně se Kopidlanský dopouštěl?
Se svými lidmi v čele s Jiřím Vraždou usekávali přepadeným ruce a uřezávali nosy a uši, zapalovali vesnice. Třeba obyvatelé Kyjí u Prahy se zachránili jen díky tomu, že se schovali v místním opevněném kostele. Přesto si to Kopidlanský neodskákal: Král Vladislav Jagellonský ukončil spor způsobem, který dal Jiřímu Kopidlanskému v podstatě za pravdu. Pražané podle krále nepostupovali v souladu s právem a Kopidlanskému nezbylo než hájit svou věc cestou msty.

Kopidlanského tlupa řádila v 16. století, slavní loupežníci ale v českých lesích přepadávali ještě tři sta let poté. Třeba o Babinském se dodnes vyprávějí hotové legendy. Nakolik jsou pravdivé?
Příliš ne. S realitou toho mnoho společného nemají, stejně jako v případě údajně ušlechtilého ochránce chudých Ondráše. U něj legendy nelžou snad jen v jednom. A sice, že byl zabit svým kamarádem, dalším zbojníkem Jurášem, valaškou v hospodě při taneční zábavě. V případě Babinského máme naprostou jistotu, že nešlo o žádného zbojníka, nýbrž o obyčejného a velmi nevybíravého zločince.

Kde se tedy vzaly všechny ty historky, které ho heroizují?
První zprávy, které Babinského idealizují, vycházejí v tištěné podobě už v době jeho věznění. Po svém propuštění si dokonce mohl o své činnosti přečíst první rozsáhlejší román. S jeho skutečným životem nicméně neměl nic společného. Kdy o Babinském začaly vznikat ústně tradované pověsti, nelze pozitivně doložit, ale zřejmě již také v této době.

Co se o něm třeba vyprávělo?
Mimo jiné měl například podarovat chudého chalupníka, kterému hrozila exekuce, kopou zlaťáků. Zároveň jej prý požádal, aby až zaplatí exekuci, vystrojil pro Babinského a jeho věrné za zbylé peníze hostinu. Chalupník poslechnul, po kraji se to ale rozneslo, takže zámecká vrchnost poslala vojsko, aby všechny loupežníky pochytalo. Loupežníci ve smluvený den vůbec nezamířili k chalupě, ale na nechráněný zámek, který bez problémů vyloupili. Podobně lišácké historky se vyprávěly i o dalších loupežnících.

O kom například?
Mimo jiné o Janu Jiřím Graselovi, který páchal zločiny od Brna až po Vídeň. Za jeho hlavu byla vypsána odměna 4 tisíce zlatých, dodnes nám po něm zbyl výraz „grázl“. Navzdory faktu, že i v českých pověstech někdy vystupuje jako dobrotivý loupežník.

Proč máme my Češi takovou chuť si loupežníky idealizovat?
Nemyslím, že by to byla specificky česká záležitost. Obecně je to však poměrně složitá otázka. Legenda o zbojnících, kteří bohatým brali a chudým dávali, má různé podoby a různé zdroje. Jinak vypadá v lidovém podání, jak si ji předávali venkované v pověstech a písních. Jinak v loupežnických románech, v dobrodružné literatuře. Idealizace zbojnictví navazuje na fenomén, jehož hlavními postavami nebyli obyčejní lupiči, nýbrž postavy vystupující nepřátelsky proti vrchnosti, ale zásadně nepřepadávající osoby z vlastních řad. Venkované takové postavy podporovali, chránili je. Asi nejblíže ke vzniku loupežnické legendy byl spisovatel Ivan Olbracht, když zachycoval vyprávění o Nikolu Šuhajovi na Podkarpatské Rusi.

Co zjistil?
Že idealizace Nikolových činů roste se vzdáleností od místa, kde doopravdy působil. Na Koločavě si ho ještě pamatovali, znali realitu. O pár kilometrů dál se oproti tomu už věřilo, že Nikola měl kouzelnou ratolístku, se kterou dokázal rozhánět vypálené kule. Že byl nezranitelný.

Dalo by se o nějakém zdejším zbojníkovi říct, že byl opravdu naším Robinem Hoodem?
Pokud budeme za našeho považovat i Slováka, zcela jistě bychom mohli jmenovat Juraje Jánošíka. O něm máme dosti spolehlivých zpráv, které naznačují, že jeho životní příběh není příběhem zločince. Hodí se na něj spíš moderní slovo „odbojář“. Jánošík byl původně součástí Rákócziho povstání, podílel se na vzdoru uherské šlechty proti Habsburkům. V závěru povstání, kdy už bylo rozhodnuto o porážce, se vzbouřenci snažili získat co nejvíc lidí na svou stranu. A udělali kvůli tomu něco neslýchaného – vyhlásili zrušení poddanství. Tím povstání získalo obrovský sociální aspekt. Později sice Jánošík vstoupil do císařského vojska, pokud se ale zaměříme čistě na jeho zbojnickou činnost, je zjevné, že ji vyvíjel proto, aby bylo povstání obnoveno. Shromažďoval velké množství zbraní a sukna, připravoval materiál na další odpor proti Habsburkům. U něj to přirovnání k Robinu Hoodovi není zas tak od věci.

Takže legenda, která se kolem něho vytvořila, není přehnaná?
Samotný obsah legendy je trochu jiný, Jánošík však bezesporu i v reálném životě naplnil určité atributy hrdinství. Třeba během svého procesu se doopravdy choval velice statečně. Ačkoliv byl podroben lehčímu i těžšímu mučení, stejně neprozradil jméno žádného ze svých druhů, přinejmenším nikoho ze živých. Neuškodil.

Dopadl velmi zle, byl odsouzen k trestu smrti zavěšením na hák za levý bok. Je typické, že usvědčení zbojníci končili takto hrůzně?
Rozhodně to nebylo neobvyklé. V předmoderní době se tresty smrti odstupňovávaly až k fázi, kdy měl odsouzený opravdu hodně trpět. Můžeme si to ukázat na příkladu Jánošíkova druha Tomáše Uhorčíka, který byl roku 1713 odsouzen k „lámání kolem počavše od hrdla“, což bylo ve své době chápáno jako lehký způsob smrti. Rozhodně lehčí než lámání kolem od nohou. První z obou trestů jste si mohli zasloužit třeba tím, když jste u soudu vypovídal.

Zpětně mi nepřijde, že bych si dvakrát pomohl ani lámáním kolem od hrdla.
Jenže lámání kolem od hrdla znamenalo na rozdíl od jiných způsobů rychlou smrt. Bavíme se o počátku 18. století, kdy tresty byly záměrně kruté a děsivé a k vyšetřování patřila i tortura. Musíme si uvědomit, že pohled na trestní právo se změnil až o něco později, u nás s Marií Terezií a hlavně s Josefem II.

Lapkům jste věnoval svou disertační práci, napsal jste knihu Pravda u zbojníka: Zbojnictví a loupežnictví ve střední Evropě. Je možné říct, že jste si postupem času nějakého z loupežníků oblíbil?
Rozhodně to není tak, že bych někoho z nich vyloženě chtěl potkat. Osobně mám ale rád Jana Karáska. Je spojen s mými oblíbenými Lužickými horami, působil na pomezí Čech a Saska. Za života byl dost obávaný, také se o něm ale traduje, že bohatým bral a chudým dával. Prý byl velmi přátelský k dětem. Sám údajně trestal zloděje, kteří se neštítili okrádat prosté lidi. Zatímco u nás se na něj pozapomnělo, v Německu jde o stále známé jméno. Jiným zajímavým zbojníkem byl Jan Vojta Kovařík, jehož působištěm bylo Posázaví. Dnes víme, že mnohé historky připisované Babinskému ve skutečnosti vycházely ze staršího podání o dobrém loupežníkovi Kovaříkovi. Je navíc pravděpodobné, že na Kovaříka přešly tyto historky zase od některého staršího loupežníka, na něhož se třeba už úplně zapomnělo. Některé tyto pověsti jsou rozšířeny od západních Čech až po východní Slovensko, mohou být i velmi starobylé.

Jen je otázka, nakolik jsou hodnověrné.
Jistě. Třeba o Babinském se tvrdí, že se mnohé historky ze svého loupežnického života naučil teprve z románů, které o něm vycházely. V hostinci na pražském Pohořelci štamgastům nepopisoval pravdu, ale smyšlenky, které si o sobě přečetl: „Poslouchejte, jak to bylo tenkrát, když jsem přepadával kupce…“

A lidé jeho slova stejně hltali. Není to nakonec stejné, jako když se dnes stane celebrita i z odsouzeného vraha Kajínka?
Podle mého není, u Kajínkovy popularity bych hledal spíš jakýsi antropologický nebo psychologický základ. Kajínkova oblíbenost na rozdíl od zbojníků nenavazuje na nějaký tradovaný kulturní obraz či snad mýtus, který by se kolem jeho osoby reprodukoval. Ani ji nelze omlouvat nedostatkem informací. Jsou za tím tedy spíš pohnutky psychologické. Nelze si nevšimnout, že lidé mají zvláštní tendenci omlouvat i mnohé velmi brutální zločince. Někdy se kriminálníci bezmála glorifikují. Osobně to nechápu. Pokud někdo páchá zločiny, měli bychom umět to přesně pojmenovat.