Historie zákazu vycházení: Němci a komunisté zavírali Čechům hospody v deset večer

V Česku se pomalu začínají skloňovat slova „zákaz vycházení“. Nikdo zatím neví, zda k němu opravdu dojde anebo se bude proti koronaviru dál bojovat bez něj. Historie takového zákazu na našem území je nicméně docela zajímavá, a tak jsme se ji rozhodli krátce shrnout.

Nejvíce si zákaz vycházení ve 20. století spojujeme s obdobím protektorátu Čechy a Morava vytvořeného na území zbytku Československa po jeho okupaci Německem 15. března 1939. Jako první byli zákazem vycházením po 20. hodině postiženi Židé. Takto si několik zákazů jen tak z hlavy do svého deníku zaznamenal 27. října 1940 básník Jiří Orten (Deníky Jiřího Ortena. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 303–304):

• Nesmím vycházet z domu po osmé hodině večerní.
• Nesmím si najmout samostatný byt.
• Nesmím se stěhovat jinam než do Prahy I nebo V, a to jako podnájemník.
• Nesmím chodit do vináren, kaváren, hostinců, biografů, divadel a na koncerty, kromě jedné nebo dvou kaváren, pro mne vyhrazených.
• Nesmím chodit do parků a sadů.
• Nesmím chodit do městských lesů.
• Nesmím se vzdalovat za obvod Prahy.
• Nesmím (tudíž) jet domů, do Kutné Hory a nikam jinam, leda na zvláštní povolení gestapa.
• Nesmím jezdit v motorových vozech tramvají, jen v posledním vlečném voze, a má-li „tento“ střední vstup, tedy jenom v jeho zadní polovině.
• Nesmím nakupovat v jakýchkoli obchodech jindy než mezi 11. a 13. a mezi 15. a 17. hodinou.

Jiří Orten byl 30. srpna 1941 přejet projíždějící německou sanitkou. Následkům zranění podlehl 1. září 1941, bylo mu 22 let. Nařízení omezujících život obyvatel protektorátu, kteří byli židovského původu, bylo ve skutečnosti několik set. Týkala se nemalého počtu lidí – podle úředních záznamů jich bylo 118 310.

Heydrichův vstup na scénu

Zákaz vycházení byl pak součástí obou heydrichiád, tedy období tvrdých represí vyhlášených po příchodu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. Ten vyhlásil 28. 9. 1941 v protektorátu výjimečný stav, kdy platil například zákaz shromažďování na veřejnosti i v uzavřených prostorách a zákaz vycházení po policejní hodině.

Policejní hodina byla hodinou, kdy se uzavírala pohostinství, restaurace a kavárny. V době druhé světové války byla policejní hodina v protektorátu stejně jako v Německu stanovena na 23. hodinu ve městech do 10 000 obyvatel, na 24. hodinu ve větších městech a na 1. hodinu ranní ve velkoměstech. To se ale změnilo po atentátu na Heydricha 27. května 1942, kdy byla v rámci výjimečného stavu určena policejní hodina jednotně na 22.00.

Zákaz vycházení s německou okupací neskončil – na konci války se k tomuto restriktivnímu opatření uchylovaly i orgány obnovené československé moci. Například v Jablonci nad Nisou byl zákaz vycházení po 21. hodině vyhlášen ještě 8. května 1945, nikoliv ovšem Němci, ale Revolučním národním výborem, který toho dne ve městě převzal moc.

Další okupanti a komunisté

Naposledy si obyvatelé Československa užili zákaz vycházení při okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Hned první den okupace, tedy 21. srpna, byla ve 24.00 Čs. rozhlasu předána výzva vojenského velitele Prahy, sovětského generálporučíka Velička, o zákazu vycházení od 22.00 do 05.00. Podobně se postupovalo i v dalších velkých městech.

Policejní hodinu, přejmenovanou ovšem na zavírací, převzali i komunisté. Stanovili ji na 22. hodinu a její dodržování sledovaly hlídky VB. Šlo o účinný nástroj kontroly konzumace alkoholu – ve státě, který si vynucoval stoprocentní zaměstnanost a v němž většina obyvatel stála v 6 hodin ráno u nějakého stroje (nebo nářadí), bylo popíjení dlouho do noci nežádoucí.