Khoiba se po letech vrací a nezní to vůbec špatně!

Čerstvě, tedy 22. března, se rozestoupily vody a vyplavily dlouho očekávané album. Khoiba se po deseti letech vrátila na scénu a vydala stejnojmennou desku, která dělá čest nejen svým dvěma předchůdcům, ale i tvůrcům. Khoiba prostě nezklamala.

Ema Brabcová a Filip Míšek při pauze ani trochu nezakrněli. Každý si hrál na svém písečku a pomalu piloval svůj hudební profil. LUNO Emy Brabcové i Míškův Dikolson byly projekty zajímavé, poutavé, ale – i jak zjistili časem sami hudebníci – Khoiba je Khoiba.

Celé album je protknuto zvláštní atmosférou. Je zvláštně dvojaké – posluchač má pocit, že proniká do melodie skladby, ale cosi mu prokluzuje mezi prsty. První skladba "STF" ("Stoke the Fire") na první poslech působí neučesaně a zdá se, že zvuk vznikl v kůlně či někde na dvorku, avšak opak je pravdou. Zvuk se rozvine do jednoduché, leč chytlavé skladby.

Druhý kousek, "LOG", taktuje poměrně svižným beatem, který konstrastuje s poklidnou linkou zpěvu a "Known as Free" se nese na éterických vlnách meditující pohody podobně jako "Onion Skin".

"Dots Dots Dots" se sice zdají být pouhým šumem, ale důmyslně uvozují následující skladbu - "Snack", která na jednu stranu burácí jako letní bouře, ale na stranu druhou je něžná a podmanivá. Proti ní se směle vztyčila "In a Loft", která již rozpoutává parádní rytmickou složku. U téhle skladby si nohou podupe do rytmu i věčný morous.

Do pozoru staví kousek "On Alert"vystupující výše položenými tóny. Ty hezky kontrastují s předchozími, spíše níže položenými, písněmi. Zpět do klidu však stáhne "Belie Belie" – lehký a krátký dozvuk předchozího kusu. "How the Eye" si dokáže lehce podmanit každého rytmem, melodii i atmosférou. Jde o zřejmě nejsilnější skladbu celého alba. Posledním kouskem je "Storages", exploze zvuku a všech možných hudebních efektů