19. října 2019 13:43
RECENZE: Vladimír Mišík umí potěšit posluchače napříč generacemi
Nová deska barda z Letné, Vladimíra Mišíka, se jmenuje Jednou tě potkám a vyšla 20. září. Teď, když se kolem ní vody uklidnily, se na ni můžeme podívat nerušeně zblízka. Garantujeme vám, že tohle album se jen tak neoposlouchá.
Zvláštností alba je to, že hudební rovina po více jak čtyřech dekádách Mišíkovy tvorby nevznikla pod taktovkou domovské kapely ETC… Místo toho k nástrojům usedla skupina Blue Shadows a pod vedením Petra Ostrouchova přinesla svěží a neoposlouchaný náhled na dosavadní tvorbu mistra slova, Mišíka.
Co je ale ještě zajímavější než jiný hudební ansábl? Třeba to, že tato nová fúze skutečně pevně drží!
Všechna čest muzikantům z rockových ETC… – ti jsou nenahraditelní, ale na druhou stranu nutno uznat, že polohy blues, jazzu i gospelu Mišíkovi prostě sedí. Tahle hudba je „z konzervy“ skvělá a zajisté bude přímo báječná i naživo (ať už v podání s Blue Shadows, nebo i s ETC…).
V tiskové zprávě k albu přímo Mišík uvádí: „Celý projekt vznikal v hudebním souznění. A kvůli citlivým tématům písní ho považuji za nejosobnější, který jsem kdy vytvořil.“ S tím nelze jinak, než souhlasit, protože před dvěma lety zpěvák zjistil, že jeho otec, americký voják, nepadl v korejské válce, jak si Mišík vždy myslel. Jsou tomu dva roky, co se zpěvákovi rozrostla rodina o několik sourozenců (celkem osm; žijí tři bratři a jedna sestra). I tento fakt se na desku propsal.
Už první tóny písně "Něco ve mně chrčí" naznačují, že tohle album bude něčím jiné než desky předchozí… že zde nezaslechneme pouze elektrické kytary, ale i nějakou tu akustiku, a že vůně amerického country a ta kapka Mišíkovy americké krve jsou jasné a konkrétní.
Z písně "Zarmoucen v klidu…" na posluchače dýchá zvuk varhan tak příhodných pro gospely v amerických kostelech. Přesto není amerikanizace násilná. Jemně se podmaňuje textu písně a v kombinaci s ostatními nástroji lehce zatahuje snad až ke zvukům Karibiku.
Vedle toho se pak ozývá baladicky laděný song "Po dlouhém dni". Melancholicky prožitý zpěv je podložen jen lehce aranžovanou hudbou. Žádné zbytečné kudrlinky srdceryvných houslí zde nečekejte. Vždyť v jednoduchosti je síla. Podobně laděná je i balada Vzpomínka na samotu.
Titulní píseň "Jednou" vychází z básně Mišíkova oblíbence, Václava Hraběte. O čem vlastně je? O setkání s milou? O setkání se smrtí? Záleží na úhlu pohledu. Jisté ale je, že s Hrabětem nikdy zpěvák nešlápl vedle. To platí již od Variace na renesanční téma. Jednou je jedním z vrcholů desky.
Energickými tahouny alba je dvojice songů "Jo, jo, jo, jo!" a "Pět hospod, jedna ulice". Nečekané zapojení elektrických kytar do jinak akustické desky je milým osvěžením a Vladimír Mišík se do zpěvu může položit zase jinak a neulpí tak v monotónním výrazu (což by od něj i tak nikdo neočekával).
Hezky protikladnou dvojici tvoří "Věštkyně" a "Kočky mňoukaly na střeše". Věštkyně, která umí věštit jen přítomnost se zdá být humornou písní, má ale hlubší význam, který si musí každý najít. Druhá zmiňovaná je zase lehkou písní lásky a něhy.
Druhým vrcholem desky je duet "Brothers". Česko-anglickou píseň nazpíval Mišík spolu s irským bardem Paulem Bradym. Silný příběh poodhaluje Mišíkův život s břemenem toho, že vlastního otce nikdy nepotkal a že ve svých sedmdesáti letech zjistil, že má za mořem rodinu.
"Devizový příslib" je pro dnešní mladou generaci obsahově složitější, protože nezažila to, že lidi nemohli cestovat dle libosti… a o "Rekrutovi" nelze v tomto případě taktéž mluvit ze široka. Kdo dnes tuší, jaké to je jít na vojnu nebo ještě hůř – do války?!
Lehký jižanský nádech má "Most". Tohle je píseň, kterou si mohou lidé zpívat podobně jako například "Sluneční hrob".
Celou čtrnáctipísňovou desku uzavírají "Slovanské tance". Nesou se v lehkém rytmu a jako by slibovaly další a další písně letenského barda.