ROZHOVOR: Martin Hrubý sice básnickou sbírku nevydá, ale nad texty se často zapotí

Písničkář Martin Hrubý je frontmanem kapely Bůhví a často jej můžete vidět i jako lídra uskupení PartyLeaders, které je na špici zábavových agentur. Někdy se zdá, že by se normální člověk musel rozkrájet, aby pokryl všechny akce, na nichž by měl vystoupit.

Ví se, že jste frontmanem dvou kapel – PartyLeaders a Bůhví. Jaký je mezi nimi rozdíl?

PartyLeaders jsou čistě zábavová kapela (hrajeme na svatbách, tancovačkách a firemních akcích) nebo spíš celá zábavová agentura, která financuje mou autorskou tvorbu, kterou prezentuji pod svým občanským jménem, tedy jako Martin Hrubý. Autorské koncerty hraji s kapelou Bůhví.

Personálně je mezi kapelami rozdíl?

Osazenstvo je stejné, akorát v PartyLeaders nás je mnohonásobně víc. Myslím, že je v České republice mezi prvoligovými muzikanty více těch, kteří už v PartyLeaders někdy hráli než těch, kteří s námi ještě nikdy nehráli. Při sestavování kapel mám jednoduché pravidlo – nejprve zaměstnám své muzikanty z Bůhví a pak volám dál. Poptávka po PartyLeaders je totiž enormní, občas musím sestavit i deset klonů na jeden večer.

Na webu máte uvedeno, že textujete i pro jiné interprety než pro sebe – komu například?

Ono je to tak, že pomalu nestíhám psát ani sám pro sebe, takže už několik let žádné klienty nemám. Na VOŠce v rámci Ježkovy konzervatoře jsem sice vystudoval tvorbu textu a scénáře, ale živím se daleko raději jako muzikant. Vlastně si ani neumím představit, že bych si vydělával jako nájemný textař. Napsat dobrý písňový text mi zabere spoustu času a stojí mě to velké úsilí. Což mi nikdo nemůže náležitě zaplatit, protože by prodělal. Duchaplné texty není možné komerčně použít, mainstreamoví posluchači potřebují pouze zvukovou kulisu. Nesmíte je obtěžovat přílišným přemýšlením. A psát texty vyhovující tomuto schématu by mě víc než nebavilo.

S jazykem si v textech hodně hrajete. Je to výsledek momentální inspirace, nebo se na jeden konkrétní musíte soustředit delší dobu?

Já se nad texty scházím se svým spolužákem z gymnázia Vojtou Probstem. Ten mi někdy přinese text už kompletně hotový a jindy přijde pouze s fragmentem – dvojverším, slokou nebo dvěma. Pak nad tím společně sedíme v kavárně a mlčíme třeba i několik hodin v kuse. Málokdy dokončíme text během jednoho setkání. Od srpna roku 2014 se třeba snažíme dokončit píseň, která se bude jmenovat "Ztráta věrnosti" a pořád ne a ne a ne.

Je složitější psát ve dvojici, než když nad něčím sedíte sám?

Pro mě je to jednodušší ve dvou, protože mám od Vojty okamžitě zpětnou vazbu. Sám se v tom vždycky plácám zbytečně dlouho. Vlastní průměrné a špatné nápady rozpoznám až s časovým odstupem. Vojta mi je shodí ze stolu okamžitě. Chvíli ho za to sice nesnáším, ale pak jsem mu po zbytek života vděčen.

Máte někoho, kdo vás v tvorbě inspiruje?

Je to celá řada kumštýřů. Snažím se vstřebat a nasát vše dobré, co si ke mně najde cestu. Před pár lety jsem kupříkladu objevil tvorbu Adama Svatoše (Kata z Prago Union), který je můj vrstevník. Další geniální vrstevník je básník Radek Malý. Na škole jsem se snažil hodně číst velké české básníky, od obrození až do současnosti. To by měla být inspirace i učebnice pro každého slovesného tvůrce.

Mezi mé nejoblíbenější písňové textaře patří Jiří Suchý, Josef Kainar, Robert Nebřenský (Vltava), Jarda Svoboda (Traband), Zuzana Navarová atd.

S ohledem na to, že Bůhví je žánrově nevyhraněná kapela, jaký žánr je vám nejblíž?

Mně nejvíc sedí právě ten multižánr. U žádného samostatného žánru dlouho nevydržím a nejvíc mi vyhovují lidé, kteří se inspirují různě a v širším spektru. Mám rád pestrost.

Například u mladíčka George Ezry, který se vynořil před nedávnem, jsem žasl nad tím, jak je žánrově rozložený. Nebo můj vrstevník Jack Johnson z Havaje mě strašně baví. A jaký on je vlastně žánr? Zuzana Navarová byla také multižánrová. Její album Barvy všecky miluju!

Máte nějakou píseň, kterou si na žádném koncertě neodpustíte nebo která je podle vás tou nejvyšší příčkou, které jste dosáhl?

Tohle se asi postupem času mění. Během posledního roku jsem natočil deset písní na chystané album a z nich mám nejraději píseň "Kosmická". Není to nějaká hitová píseň, ale má atmosféru, na kterou jsem hrdý.

Proč je třetí album kapely, Trojka, pod vaším jménem? Předchozí dvě alba vyšla pod Bůhví a u třetího je tomu jinak.

Kapela se mi totiž rozpadla. A mně bylo líto se odstřihnout od něčeho, co jsem budoval od střední školy jenom proto, že odešel člověk, který nastoupil do už rozjetého vlaku, ale který zároveň začal znamenat pro Bůhví to, co dělalo kapelu kapelou.

Bůhví jsme s textařem Vojtou Probstem založili v roce 1995 a Ondru Brzobohatého jsem zlanařil až v roce 2002. Studentskou garážovou kapelu jsme přetvořili v kapelu, která uměla hrát a zároveň tvůrčím způsobem hořela. Po Ondrově odchodu v roce 2008 už se mi bohužel nepodařilo najít jinou spřízněnou muzikantskou duši s tvůrčím zápalem ochotnou se mnou tvořit kapelu. Z Bůhví se stalo seskupení profesionálních hudebníků, kteří mistrovsky krásně doprovází mé písničkaření, ale přispívat autorsky nehodlají. Dospěl jsem tedy k závěru, že prezentovat se vlastním jménem Martin Hrubý bude logičtější a praktičtější.

Změnilo se něco s příchodem a poté odchodem Ondřeje Brzobohatého?

Od základu všechno. On do Bůhví přišel, když ještě nebyl veřejně známý a po vydání alba Akt (2004) jsme si získali respekt „odborníků“ i poměrně slušnou přízeň publika. Pak ale nastoupil jako moderátor první řady Superstar a tím se zásadně proměnila i fanouškovská základna Bůhví. Mé vrstevníky postupně vytlačilo mladší publikum věkově kolem třinácti, šestnácti let. Děti ale nechodily ani tak poslouchat muziku, jako se podívat na moderátora z televize. Značná část dospělých tím byla otrávena a přestala na koncerty chodit. Neznamená to ovšem, že by s odlivem Ondrova publika po jeho odchodu chodit zase začali. Nezbývalo mi, než začít znovu – od nuly.

Plánujete vydat i nehudební formu svých textů – např. básnickou sbírku?

Spíš ne. Na konzervatoři jsem si sice zkusil psát i básně, jenže já se cítím být víc extrovertním deklamátorem, než introvertním básníkem. Potřebuju vidět, co moje slova dělají s publikem. Když se třeba na koncertě někdo upřímně a nahlas zasměje při vtipné písni, je to krásný pocit, nejlepší odměna. To básník ve své sluji sotva zažije. Ten je odkázán jen na tu svou osamělou radost z tvorby. Ale Vojta Probst možná něco vydá, u něj ty ambice jsou. Jestli někdy uspořádá svoje šuplíky, je nač se těšit.