Romantická komedie Léto s gentlemanem míří do kin! Co o ni říká režisér?

Přečtěte si rozhovor s režisérem nové české komedie Léto s gentlemanem.

Producenti snímku Léto s gentlemanem – režisér Jiří Adamec a herec Jaromír Hanzlík – uvedou film do kin 14. února 2019. Pro oba tvůrce byl tento snímek v určitém smyslu prvotinou. Pro Jaromíra Hanzlíka scenáristickou, Jiří Adamec zase poprvé točil celovečerní film pro kino distribuci.

Ve filmu se představí ústřední dvojice manželů (Alena Antalová a Igor Bareš), ale také jejich okolí plné známých hereckých tváří. Kromě jejich dcery, kterou ztvárnila Lucie Vondráčková, či Jaromíra Hanzlíka jako „gentlemana“ se totiž v této romantické komedii ve vedlejších rolích objeví například Tereza Kostková, Ivana Chýlková, Miroslav Šimůnek, Dana Batulková, Petra Jungmanová, Yvetta Blanarovičová, Pavel Soukup, Arnošt Goldflam, Zdeněk Dušek, Zdeněk Žák, Miroslav Etzler, Jan Čenský, Jana Boušková či Jan Vlasák.

Romantická komedie Léto s gentlemanem je určena především pro ženy. „Myslím si ale, že když ženy vezmou do kina svoje partnery, tak i ti si tam najdou něco svého. Chceme, aby film Léto s gentlemanem pobavil, potěšil, zlepšil náladu, aby takzvaně pohladil po duši,“ řekl autor scénáře a představitel hlavní role, který se proslavil v 70. letech komedií Léto a kovbojem. Na ni snímek pouze podobným názvem částečně odkazuje, nejedná se o jeho pokračování.

Film Léto s gentlemanem se natáčel v létě 2018 ve středočeských Zduchovicích a jejich okolí a do kin jej uvede 14. února 2019 společnost BIOSCOP.

Přečtěte si rozhovor s režisérem Jiřím Adamcem:

Film Léto s gentlemanem jde do kin na sv. Valentýna, 14. 2. 2019. Slavíte vy osobně tento svátek?

Ne, tenhle svátek jsem nikdy neslavil a odmítal jsem ho slavit. Přišel mi uměle a jen komerčně importovaný, ale jak léta plynou, až tak marný mi svátek zamilovaných teď už nepřipadá. Možná čím méně se mě týká, tím více se mi líbí.

Jak se pro vás práce na celovečerním filmu liší od vašich ostatních úspěšných projektů?

Myslím, že moc ne, spíš technicky než fakticky. A pokud ano, pak nejvíc tempem. V práci pro televizi není de facto na nic čas, když točíte film, předpokládá se, že na place tvoříte. Mít vše jasné předem, přicházet s jasnou připravenou vizí, třeba i včetně postavení kamery, to se u filmu jaksi nečeká… nepředpokládá… a překvapuje to. Já jsem celý život pracoval především pro televizi v televizních podmínkách. A i když jsem točil na film, v produkci ve Filmovém studiu na Barrandově, třeba seriál Sanitka, byl to „jenom“ film pro televizi a ta práce měla zcela jiné finanční i všechny další parametry. Kdo sebou neuměl mrsknout, neměl šanci na úspěch. Tak jsem se to už tenkrát musel naučit.

Na jaká soudobá témata má film veřejnost upozornit?

Nevěřím příliš na „soudobá témata“, kinematografie se za padesát let velmi posunula k zábavě, čas Ingmara Bergmana je nenávratně pryč. Dnes je třeba, aby především diváci do kina přišli, a ti většinou nechodí do kina proto, aby spolu s tvůrcem hledali odpovědi na tíživé životní existenciální otázky. Chtějí se pobavit, potěšit, odpočinout si… je to tak dobře? Nevím, ale je to prostě tak.

Objevil jste coby debutant na poli režie celovečerního filmu v profesi, kterou tak dobře znáte, pro sebe něco nového? Překvapilo vás něco?

Nemyslím si, že bych v sedmdesáti letech mohl ještě něco objevit nebo se něčím nechat překvapit. Zdá se mi, že jsem už potkal vše a že je nejvyšší čas, abych poznané uplatnil, pokud o to ještě vůbec někdo stojí.

Proč jste se vlastně doposud žádného celovečerního filmu nechopil? Měl jste vůbec tu ambici? Byl to váš nesplněný sen?

Samozřejmě, že každý režisér, který celý život vyrábí pořady pro jeden večer, byť i pro miliony lidí, kteří se na jeho dílo dívají najednou, touží natočit něco, co jednou bude uloženo do filmového archivu. Točil jsem pro televizi de facto všechno a všechny žánry, realizoval jsem i několik představení v divadle, velkém i komorním, a na konci kariéry se ze mě stal i režisér filmový. Fajn. Ale kdyby se to nestalo, asi bych nijak nehořekoval. Prostě jsem měl štěstí, že do mě na Václavském náměstí vrazil Jaromír Hanzlík a já věděl, jak mu pomoct realizovat jeho první filmový scénář. Asi byla naše srážka na Václaváku prospěšná pro oba. Doufám…

Kdyby vám někdo nabídl natočit další film do kin, jaký by měl být?

Odjakživa toužím natočit filmový muzikál. Jsem kdysi velmi dávno dítě odkojené Starci na chmelu, které jsem miloval a celý život jsem si potichu a v koutku snil o tom, že tenhle žánr by mě hodně bavil. A když jsem se stal režisérem, o to víc. Jenže nejspíš je na to pro mě osobně pozdě.

Jste zvyklý na seriálové projekty, velké romány na pokračování, oč je potom složitější „nacpat“ ucelený příběh do maximálně dvouhodinové filmové stopáže?

To musí scenárista, o tom režisér rozhoduje jen malinko. Samozřejmě, že i Jaromír napsal košatější příběh, než jaký nakonec ukážeme divákům v kinech. Natočili jsme mnoho scén, které se ve střižně ukázaly zbytnými, a byť nám krvácelo srdce, protože byly pěkné a třeba i vtipné, musely ven. Jakmile se film v kinech převalí přes devadesátou minutu, diváky začíná bolet zadek, je jen málo filmů, které se dají vydržet v delší stopáži. Jsou takové, ale je jich velmi málo. Bohužel i my jsme museli zklamat některé výtečné kolegy herce, kteří pro nás v létě zahráli pro ně samé „nevhodné“ malé role, a my jsme je nakonec z filmu ještě k tomu museli vyndat. Opravdu bylo těžké jim to říci, ale diváci jsou ještě o kousek důležitější.

S Jaromírem Hanzlíkem spolupracujete pravidelně, od Sanitky přes Pojišťovnu štěstí až k současnému filmu – čím vám jako herec a osobnost imponuje?

Nevím, jestli se o naší spolupráci dá hovořit jako o pravidelné, před Sanitkou jsme spolu nepracovali ani jednou, po Sanitce de facto celá léta zase nic. Až jsme se potkali, sice jsme do sebe v tomhle případě přímo nevrazili, ale při tom setkání mě napadlo, že by Jaromír mohl hrát v Pojišťovně štěstí. To bylo naše setkání číslo 2. A potom jsme do sebe vrazili na tom Václaváku… A čím může režisérovi imponovat Jaromír Hanzlík? Že má talent jako pánbůh. Jaromír Hanzlík zdvihl hozenou rukavici, a když nepřicházela pro něho přijatelná témata, napsal si scénář sám.