Týpek sdílel DĚSIVÝ příběh, po kterém nebudete v noci chodit domů sami! Koho potkal?
Procházka v noci? Ne, díky Zdroj: istock.com
Děti, nechoďte v noci sami.
Česká republika je jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, ani tady se ale lidé neradují, když se musí uprostřed noci někam vydat zcela sami. Pochopitelně. Každý si totiž dokážeme v hlavě vymyslet hned několik verzí toho nejhoršího, co by se nám mohlo stát. Jeden muž ale jednu takovou noční můru skutečně zažil a nyní se s ní svěřil ostatním.
Následující příběh byl sdílen na Redditu: „Byla středa, něco mezi jednou a druhou hodinou ranní. Procházel jsem kolem parku, a stále jsem byl docela daleko od mého bytu. Byla to neobyčejně klidná noc, téměř žádná auta, rozhodně žádní chodci. Park byl zcela prázdný. Přešel jsem ulici a zahnul doprava směrem domů. Tehdy jsem si ho poprvé všimnul. Byla to silueta muže, který tančil. Nikoliv na místě, tím tancem se pohyboval směrem ke mně.“
„Myslel jsem si, že byl opilý, tak jsem se přesunul na kraj chodníku, abych mu dal volný průchod. Čím blíž ke mně byl, tím ladnější se mi zdály jeho pohyby. Byl hubený, vysoký a měl na sobě starý oblek. Pak jsem si všiml jeho tváře. Měl obří úsměv, hlavu zakloněnou, takže zíral do nebe a oči se mu divně leskly. Rozhodnul jsem se přejít na druhou stranu ulice. Když jsem se otočil abych se ujistil, že si mě nevšímá, zarazil jsem se. Usmívající se muž stál s jednou nohou na silnici, přesně naproti mně a stále zíral do nebe. Chvíli jsem na něj zíral a pak se otočil asi na deset vteřin abych udělal několik dalších kroků. Když jsem se ohlédl zpátky na protější chodník, byl pryč. Byl jsem z toho neklidný, takže jsem se dál rozhlížel a v tu ránu jsem ho spatřil. Byl skrčený jen pár metrů za mnou.“
„Už netančil, tentokrát začal jakoby po špičkách komicky našlapovat směrem ke mně, takže to vypadalo, že běží. Nemohl jsem se pohnout, stál jsem jako přimrznutý k chodníku. Už byl téměř u mě, když se opět zastavil a zase zíral do nebe. Chtěl jsem něco říct, ale vyšlo ze mě jen ustrašené: „Co to sakra?“ Neodpověděl. Stáli jsme tam snad věčnost. Pak se z ničeho nic otočil a začal opět tančit směrem ode mě. Nechtěl jsem se k němu otáčet zády, tak jsem čekal, dokud nebude pryč z mého dohledu. Po chvilce mi ale přišlo, že se přestal pohybovat směrem ode mě, jeho stín totiž rostl a rostl. Došlo mi, že běží zpátky ke mně. Dal jsem se do běhu.“
„Běžel jsem, co mi nohy stačily, dokud jsem se nedostal na lépe osvětlenou ulici, kde jezdily auta. Stále jsem se otáčel a čekal, že ten jeho stupidní úsměv opět uvidím. Ale nic. Zbytek cesty domů už jsem ho nepotkal. V tom městě jsem žil dalších 6 měsíců. V noci už jsem se sám nikdy neprocházel.“
Autor článku
