ROZHOVOR: Vladimír Mišík o nové desce i o nově objevené rodině

Vladimír Mišík. Zdroj: facebook/@misik.vladimir

Nedávno jsme vám přinesli recenzi alba Vladimíra Mišíka s názvem Jednou tě potkám. O nové desce jsme si promluvili i se samotným bardem z Letné.

Jaký máte z nové desky pocit, když se na ni díváte zpětně?

Ono je to zatím těžké posoudit, protože teď u toho chybí časový odstup. Je to zatím jenom pár měsíců, co se deska dotočila a jak jsem ji poslouchal pořád dokola – třeba kvůli masteringu nebo úpravám – tak k ní ještě ten odstup nemám. Teď je to posouzení na lidech okolo.

Byl velký rozdíl v práci s Blue Shadows a s ETC…?

Samozřejmě v tom, že kluci z Blue Shadows jsou o generaci mladší, ale mají obrovské množství zkušeností – víc tedy s jazzovou hudbou než s rockem. Navíc muzikanti z ETC… i víc dbali třeba na sóla a takové věci.

Při nahrávání s Blue Shadows se aranžovalo rovnou ve studiu a ne do not. Třeba u "Něco ve mně chrčí" jsem začal zpívat, kluci se připojili a výsledek se nám tak líbil, že jsme to tak nechali i s ambiencí prostor, kde to vzniklo.

Každopádně hlavní rozdíl byl v absenci sól a v tom, že hudba i zpěv spolu šly, jak říkáme, po srsti.

Seděla vám jazzovější forma?

Ta forma zase tak rozdílná de facto nebyla. I s ETC… jsme zkoušeli různé věci jako třeba jazz-fusion a podobně. Dost mi ale seděl kolektiv, protože je vždycky úžasné, když se spojí pár skvělých muzikantů. Myslím, že i v muzice bylo dost cítit to souznění, které panovalo.

Jak nesou vaši kolegové z ETC…, že jste se vydal i na sólovou cestu?

Nesou to dobře. Už je to nějakých devět let, co jsme vydali Ztracený podzim a nějaké čtyři roky potom jsme začali uvažovat, že něco nahrajeme. Měli jsme ale málo hudebního materiálu a texty tak úplně nevyhovovaly, tak z toho sešlo.

Měl jste už dřív chuť vydat sólovou desku?

Nějaké tendence jsem měl. Původně jsem chtěl něco vytvořit třeba s muzikanty jako Honza Hrubý nebo Radim Hladík, ale to také nevyšlo.

Pak jsem zavolal Petrovi Ostrouchovi, se kterým jsme se znali a dělali jsme spolu aranže Variace na renesanční téma na udílení Českých lvů. Když jsem mu řekl, aby se toho producentsky ujal, tak mi radostně odpověděl: „Zrovna jsem ti chtěl volat, že bych ti rád produkoval desku.“ Takhle jsme si jakoby padli do náruče.

Měl jsem i nápad, že bychom to nahráli třeba s kytaristy z ETC…, ale Petr mě poměrně jednoduše přesvědčil, že by bylo dobré to nahrát s muzikanty, se kterými je sehraný. V tom jsem mu musel dát za pravdu. Takhle to drží jeden hudební charakter a mně se to líbí.

Dříve jste uvedl, že na křtu by měli být i muzikanti z ETC… – všichni budou vystupovat najednou?

Měl by tam být přinejmenším Pavel Skála, Vláďa Pavlíček a snad i Olin Nejezchleba. Budou tam i proto, že jsou věci, které ve studiu nahrajete z playbacku, ale naživo na to musí být další muzikant.

Navíc ten křest bude takový smíšený koncert, kde přehrajeme asi sedm písní z Jednou tě potkám a k tomu i něco z tvorby s ETC…, vystoupí i Paul Brady a chlapci ho budou doprovázet. Blue Shadows si také zahrají nějaké své písně.

S Bradym jste byl v kontaktu dřív, nebo se uvidíte na křtu poprvé?

Bude to poprvé.

On ho objevil Petr Ostrouchov – viděl ho někde na festivalu a pak se s ním zkontaktoval a poptal se, jestli by byl ochoten nazpívat anglickou část duetu Brothers… no a Brady lakonicky za čtrnáct dní poslal hotovou nahrávku.

Měnily se nějakým způsobem aranže nových písní pro živá vystoupení s ETC…?

Moc se to nemění. My navíc už teď hrajeme tak tři nebo čtyři písničky. Ono nejde všechno hrát naživo, aby to znělo stejně jako ve studiu. To samozřejmě platí i u starších písní s ETC…

Kromě spolupráce s ETC… nebo Blue Shadows jste pracoval i se členy rodiny – plánujete například další tvorbu se synem Adamem?

Já mu nechci kazit image, navíc jsme dost rozdílné věkové kategorie a máme různé fanoušky. Dvakrát jsme si spolu zazpívali Variaci na renesanční téma, jednou na Českých lvech v aranži Petra Ostrouchova a podruhé pro film Bajkeři. Leda, že by mě pozval třeba na křest alba, co teď točí.

Ale udělali jsme si takové celorodinné vystoupení Nechte zpívat Mišíky. To kumštýřství máme holt v rodině.

Bavíme-li se o rodině, jak probíhalo setkání s příbuznými z Ameriky?

Vůbec poprvé jsem se s bratry setkal na premiéře dokumentu Nechte zpívat Mišíka a to bylo takové zvláštní – aby ne, když v sedmdesáti zjistíte, že nejste jedináček.

Bratři přiletěli do Prahy a já byl samozřejmě nervózní. Z letadla vystoupili dva. Jeden hřmotnější, druhý vysoký a oba zhruba v mém věku. Ten silnější mě obejmul fakt jako bráchu. Trochu mi to doteď vhání slzy do očí, jak to byl silný zážitek.

Pak jsme se viděli před rokem, to nejstarší z bratrů, John, vdával dceru, tak jsme se sešli v Americe. Všichni ti bráchové, sestra a jejich rodiny se sešli takhle pohromadě asi po patnácti letech.

V Česku byli ještě potom jednou. Teď těžko říct, jestli se ještě nějak uvidíme. Dva bohužel navíc umřeli a moje zdravotní problémy mi nedovolí letět. Holt jsme se potkali pozdě, ale i tak to byl zázrak.

Zlobil jste se někdy na otce za to, že tu s vámi nebyl?

Kdepak, to ani nejde se na něj zlobit. Celou dobu jsem žil s tím, že otec byl americký voják, který v 50. letech padl v korejské válce. On měl už před válkou rodinu s dětmi, ke kterým se pak vratil. Takový je život a zlobit se na něj za to nemá smysl.