Markéta Hrubešová: Dříve bylo vše méně hektické

Herečka Markéta Hrubešová se pravidelně objevuje na televizních obrazovkách v seriálu Cesty domů. Své soukromí si před novináři bedlivě střeží. V našem exkluzivním rozhovoru nám dveře od svého soukromí pootevřela...

Rozpovídala se o svém dětství a rodičích, nejkrásnějších prázdninách u babičky, výchově své dcery s exotickým jménem Christel.

Už v dětském věku jste stála před televizní nebo filmovou kamerou. Jak jste se k herectví dostala?

Je pravdou, že jsem se jako dítě párkrát objevila před kamerou, ale bylo to spíše příležitostně. Od malička jsem chodila do Dismannova rozhlasového souboru, přednášela jsem, chodila na balet a věnovala se všem těmto „disciplínám“, které se motaly kolem umění. Proto mě maminka tehdy přihlásila na konkurz Československé televize a tím vše začalo.

Byla jste hodně aktivní, nebo spíše klidné dítě?

Srovnám-li dobu mého dětství s dnešní, tak je pravda, že dříve bylo vše méně hektické. Pamatuji si, že vlastně skoro veškerý volný čas jsme trávili venku. Moje generace asi potvrdí, že jsme vždy po škole hodili aktovku do kouta, nebo jsme si udělali domácí úkoly a šli jsme ven. Dnes si ani neumím představit, že bych dceru pustila samotnou před dům nebo do parku, aniž bych ji neměla pod kontrolou. Také jsem jako dítě měla hodně koníčků. Chodila jsem na akrobatiku a na balet. Myslím si, že každý má mít nějaký řád, který mu různé kroužky dávají. Pravdou je, že kdo si hraje, nezlobí.

Jak vzpomínáte na výchovu vašich rodičů? Nechávali vám hodně prostoru, nebo byli spíš úzkostliví a dávali na vás hodně pozor?

Myslím si, že nejdůležitější ve výchově je dát maximum lásky. To se snažím aplikovat i ve výchově své dcery Christel. Každé dítě musí vědět, že má zázemí, že ho má někdo rád, že mu na něm záleží, že ho poslouchá, že za ním může přijít s bolístkou, radostí a vůbec se vším. Pokud tohle dítě cítí, je myslím úplně jedno, zda je rodič benevolentnější nebo přísnější. Mne rodiče vedli takovou tou zlatou střední cestou – věděla jsem, že si musím splnit svoje povinnosti a pak začíná čas na zábavu. To bylo pro mě strašně důležité. Dodnes vím, že když se musím něco naučit nebo musím něco napsat, tak to neodkládám.

Jak vypadaly obvykle vaše prázdniny?

Nejkrásnější prázdniny jsem měla vždycky u babičky a dědečka v Kroměříži. Babička byla skvělá kuchařka. Každé léto jsme tam jezdili spolu se sestrou, sestřenicí a bratrancem. Dodnes babičku obdivuju, jak skoro celé léto zvládla domácnost a čtyři děti bez jediného křiku. A to si asi umíte představit, co čtyři děti dokážou vymyslet za lumpárny. Také jsme jezdili do Krkonoš na chalupu, kde jsme hodně sbírali houby, na jaře zase pampelišky na med a celkově pořád jsme byli někde v pohybu.

Pamatujete si nějakou příhodu, kdy se vám stal nějaký vážnější/kuriózní úraz?

Naštěstí jsem nikdy nic zlomeného neměla. Jak jsem se věnovala akrobacii, měla jsem jen párkrát vymknutý kotník. Ale vzpomínám si, že když mi bylo osm, byla jsem na lyžích, jela na vleku – pomě – a uprostřed stopy stál kluk, který se chtěl svézt nahoru. Byl o hlavu větší a o hodně těžší než já. Bohužel mi prolomil meniskus. Strašně mě to bolelo a dodnes si to koleno musím fixovat, když jdeme lyžovat. Dnes by se podobný úraz asi operoval, ale tehdy mi dali pouze dlahu.

Byla jste jako dítě pojištěná?

Nejsem si jistá, ale myslím, že ne. Mám pocit, že ani když jsme jeli někam na dovolenou, tak jsme se nepojišťovali. To si dnes už neumím vůbec představit.

Dnes máte malou dceru. Co se týče aktivity, je po vás?

Dělá moderní balet a zároveň taneční gymnastiku a hodně jí to jde. Byla by škoda nepodchytit ten talent. Navíc jsem ráda, že se hýbe, protože mám pocit, že většina dnešních dětí sedí hlavně u počítače. Z toho pak mají spousty zdravotních problémů a myslím, že občas i sociálních. Zkrátka zdravý přirozený pohyb ničím nenahradíte.

Zpozorovala jste u sebe, že po narození dcery se změnil/zvětšil strach o zdraví vás samotné?

Samozřejmě, i když si to nesmíte připouštět. Jakmile na to myslíte, pak můžete udělat ještě větší škody. Ale hodně aktivit jsem omezila. Je hodně důležité myslet dopředu a předvídat. I když si dcera bere koloběžku třeba jen do parku, tak neexistuje, že by si nevzala helmu. A to stejné platí i pro mě.

Vyvinul se u vás bezpečnostní reflex, např. když se dítě blíží k ostré hraně stolu, instinktivně na hranu položíte dlaň apod.?

Okamžitě. Teď jsme byli na dovolené a někteří rodiče nechávali malé děti dávat prstíčky na ten pás, po kterém jedou zavazadla. Mně úplně trnulo, co vše se může stát během jedné vteřiny a jak to může ovlivnit život celé rodiny.

Máte o dceru strach, že se jí může něco stát. Pořizujete ochranné pomůcky – helmy, chrániče, autosedačky…?

Kdykoliv cestujeme, i když třeba jen na víkend, tak se připojišťujeme na úraz. To beru velmi zodpovědně. Zdraví nejde ničím zaplatit. V autě automaticky používáme bezpečnostní pásy. Na lyžích má vždy „páteřák“, helmu, stejně tak na kole.

Máte pro sebe a dceru uzavřené úrazové pojištění?

Já jsem pojištěná už dlouho a před časem jsem nechala pojistit i dceru. Objevila jsem pojištění pro děti Kamarád, které mě zaujalo tím, že za úrazy vzniklé o prázdninách nabízí pojišťovna až dvojnásobné plnění, což je ojedinělé. Christel teď nastupuje do třetí třídy a i když jsme velmi opatrní, nikdy nevíte, co se může přihodit.

Jak byste reagovala na to, kdyby se chtěla stát herečkou jako vy?

Zatím kategoricky prohlašuje, že rozhodně nechce být herečkou. I když ji na natáčení beru jen velmi výjimečně, párkrát tam se mnou byla a odradilo ji to. Každopádně, kdyby někdy změnila názor, bránit jí nebudu, hlavně ať je šťastná. Zatím jsem ráda, že herectví se věnovat nechce, protože je to velmi nemilosrdné povolání.

Jaké jsou oblíbené hračky vaší dcery?

Donedávna to byl kočárek a miminka a teď jsou to plyšáci. Nedávno dostala plyšového pejska Snoopyho, kterého si velmi oblíbila. Říká mu Mikinka, protože má takový modrý obleček. Také v poslední době hodně vidím její smutné oči a slyším prosby o živé zvířátko. Já ale zatím odolávám, protože máme hodně pestré dny a mnohdy se vracíme až večer. Bylo by tudíž často samo doma a to by nebylo vůči němu fér.

Jaké jsou její oblíbené pohádky?

Přiznám se, že se snažím ji od televize spíš odlákávat, ale když už se díváme, tak buď na klasické Večerníčky, nebo o víkendu ráno na Studio Kamarád. Zatím se nenechala ještě ovlivnit svými spolužáky a netouží po Harrym Potterovi apod. Když to bude chtít vidět, nebudu jí to zakazovat, ale mám pocit, že tyto moderní dětské filmy dětem ničí fantazii. Raději se ji snažím vést ke čtení, kde si dítě musí jednotlivé pohádkové postavičky představovat. A teď díky plyšovému Snoopymu jsme objevili i pohádky s ním. Roztomilého Snoopyho mám ráda. Pamatuju si, jak jsme byli v mých devíti letech v Maďarsku a máma mi tam koupila tričko se Snoopym, což byla velká frajeřina (směje se).

Jak jste trávila letošní prázdniny?

Čas se snažím věnovat hlavně v dceři. Týden jsme byli v Poděbradech, kam jezdím pravidelně. Týden jsme byli u moře. Také jsme cestovali různě po České republice. Pak už jsem musela začít točit, tak dcera byla na chalupě u mé sestry. Myslím, že jsme si udělaly hodně pestré prázdniny.

Jak trávíte volný čas, když zrovna nepracujete?

Od malička jsem zvyklá hodně se hýbat, a když náhodou pohyb nemám třeba pár dní za sebou, cítím se velmi nesvá. Hlavu si chodím vyčistit do dámského fitness centra. Po Praze se hodně snažím chodit pěšky, a pokud nenesu těžký nákup, tak nevyužívám výtahy a chodím do schodů. Pak mým velkým koníčkem je vaření, a když potřebuju, tak určitě spánek (směje se).

Končí divadelní prázdniny, kde vás v nové sezoně můžeme vidět?

Od půlky točíme třetí řadu seriálu Cesty domů, kde hraju Marianu, a v divadelní společnosti Josefa Dvořáka máme první představení už začátkem září. Na to se už ale hodně těším.

Jaké máte ohlasy na vaši kuchařku Rebelka – 75 receptů, originální pivní kuchařka nejen pro muže?

V červnu jsme ji vydali a musím říct, že se dobře prodává. Pokřtily mi ji Veronika Freimanová a Marie Rottrová. Pak bylo léto, prázdniny, tak až nyní k ní budeme dělat několik autogramiád a dalších doprovodných akcí.

Máte zkušenost s hraním v nekonečných seriálech. Jak tu práci vnímáte.

Je to trošku jiný způsob práce. Někdy musíte natočit i šestnáct obrazů. Ze začátku je to docela šílené, ale člověk se to naučí. Také je to velká škola. Naučíte se rychle reagovat. Je to druh herecké práce, která může být stejně jako každá jiná buď dobrá, nebo špatná. Buď to máte rád a je to na tom vidět, anebo to nemáte rád a je to bohužel taky vidět.

Přišla jste někdy na natáčení nepřipravená?

To bych si nikdy nedovolila. Tím brzdíte celé natáčení. To by hned každý poznal a hlavně je na vás závislá práce a čas dalších padesáti lidí. Takovou ostudu si nechci ani představovat.

Točila jste i pro zahraniční produkce. Jaká to byla zkušenost?

Mluvím francouzsky a docela se to už ví. Takže když je v Česku nějaká francouzská produkce, tak mě zvou. Na té práci mě baví, když si svou profesionalitou svou pozici vybojuji. Většina cizinců, když k nám přijede poprvé, tak na nás nahlíží trošku skrz prsty jako ty z „Východu“, a pak jsou překvapení, jak jsme pracovití a schopní. To si vždy užívám, jak se změní jejich vnímání nás Čechů.

Mohlo by vás zajímat: