Rozhovor s youtuberem Tarym o koronaviru a nejhorším zážitku v jeho životě. Proč už nechce točit parkour?
Populární youtuber Tary se rozpovídal o uplynulém roce. Jak se změnil po narození své první dcery? A jak na něj a jeho byznys dopadá aktuální pandemie koronaviru? To vše se dozvíte v našem velmi otevřeném rozhovoru!
Taras Povoroznyk alias Tary patří už řadu let mezi nejsledovanější a nejpopulárnější youtubery na tuzemské scéně. Od svých počátků u parkouru ale ušel dlouhou cestu. Ve svých 28 letech už s manželkou Stáňou založil rodinu a točí videa zejména pro mladší publikum. I přesto ho však mnoho lidí bere kvůli jeho kauzám a chování jako kontroverzního youtubera a jako každá internetová hvězda má řadu hejtrů, kteří mu nemohou přijít na jméno.
Uplynulý rok 2020 byl pak pro Taryho v mnoha ohledech výjimečný. Na sklonku roku 2019 se mu narodila dcera, přišla řada životních změn, a také on se samozřejmě musel vypořádat s nelehkou situací okolo koronaviru. Jak na loňský rok vzpomíná? To se dozvíte v našem rozhovoru.
Rok 2020 už je za námi. Jak bys ho v rychlosti shrnul?
Loňský rok byl pro mě jedinečný a v podstatě převratný, jelikož jsem se stal 3. prosince 2019 otcem nejdokonalejší holčičky na světě. Po celý rok jsem se učil, jak být tátou. A pořád se to učím, protože dítě člověka v mnoha věcech změní. Začal jsem být opatrnější. Celý rok se pro mě strašně zklidnil jak v tvorbě, tak v byznysu. Prostě ve všem. Uklidnil jsem se a užívám si víc přítomnosti. Po pracovní stránce jsem velmi rád, že vyšly Tary Campy, protože s vládními nařízeními to nebylo vůbec jednoduché. Kdyby se nekonaly, mohli jsme přijít o velké peníze na zálohách za ubytování apod. Strašně moc jsme se na ně těšili, protože jsme na ně vzali i naší malou A (Tary nezveřejnil kvůli soukromí jméno své dcery – pozn. redakce), která tak byla ve svých sedmi až osmi měsících poprvé na táboře. Campy nás s manželkou Stáňou neskutečně baví a já doufám, že vyjdou i příští rok. Je to totiž naše srdcovka, takové další dítě, které opečováváme. Campy pak proběhly nakonec úspěšně a byl to jeden z nejlepších roků, jaké jsme kdy měli. Nebyly prakticky žádné úrazy a vše se konalo jen v jednom areálu, takže jsem nemusel jezdit po celé republice jako předloni. Když to tedy shrnu, celkově si více užívám toho, co jsem za ta léta vybudoval.
Tary. Zdroj: YouTube.com/Tary
Loňský rok byl v podstatě i tvůj první v roli otce. Jak moc ses během tohoto období změnil?
Zažil jsem si porod, který bohužel proběhl s komplikacemi. Představoval jsem si, že to celé bude jako ve filmech. Klasicky porodíme a děťátko nám dají do náručí. Jenže to se nám rozplynulo ve chvíli, kdy nám lékaři řekli, že porodní cesty už nebudou více otevřené a je nutné jet na operační sál, kde naše malá A přijde na svět císařským řezem. Měl jsem strašný strach a stres, protože jsem u toho nemohl být. Naši malou jsem uviděl mnohem dřív než manželka Stáňa, která ji spatřila až druhý den po probuzení ze zákroku. Celkově ovšem nebylo pro mě jednoduché celý den zvládat a sledovat, jaké má manželka bolesti. Když jsem viděl Stáňu při převozu z operačního sálu, jak blouzní, trpí a vůbec nevnímá, bylo to pro mě strašně těžký. Když jsem pak musel jet domů z nemocnice, nemohl jsem ani spát. Nevěděl jsem, co s manželkou je, zda přežije. Byl to asi nejhorší zážitek v mém životě, v tomto směru. Jenže pak jsem koukl do očiček naší malé, a to byl naopak ten nejhezčí moment v mém životě. Ten okamžik, kdy se na mě poprvé podívala byl nepopsatelný, krásný a přál bych ho úplně každému. Porod mě tedy rozsekal, ale ve výsledku krásně rozsekal.
A jak moc jsem se coby otec změnil? Dalo by se říct, že v něčem vůbec a v něčem zase strašně moc. Stáří a otcovství dohromady ze mě asi dělá svým způsobem většího sraba. Bojím se riskovat v parkouru, bojím se nových skoků, jsem opatrnější na svůj život a víc si vážím svého zdraví. Vím, že adrenalinové sporty už zkoušet nebudu, chci se držet při zemi a užívat si toho, co mám. Změnil jsem ale třeba zcela svůj názor na samoživitele, kteří to nemají jednoduchý. Smekám před nimi, protože teď už vím, jak je to náročné mít doma dítě, a co to znamená, když je matka na mateřské dovolené, která vůbec není dovolená. Chápu také ty momenty, kdy na mě dcera udělá kukuč a já jsem rázem ochoten jí splnit cokoliv si bude přát. Tyhle pocity zažít je prostě krásný a nádherný. Jsem prostě šťastný. Dřív jsem hledal štěstí ve sledovanosti či penězích, ale pochopil jsem, že to opravdové štěstí je v rodině a lidech. Proto jsem se víc zklidnil.
Tary Zdroj: YouTube.com/Tary
Řekl bys, že se právě rolí otce proměnila i tvoje tvorba? A jak moc?
Moje tvorba se, co se Instagramu týče, stoprocentně změnila. Proměnila se právě proto, že více času trávím s rodinou. Nedá mi to a chci se pochlubit tím, že jsem šťastný a mám dceru. I na YouTube fanouškům občas dopřeji videa s malou a vezmu ji do videí. Tvorba se pak vždy v nějakém ohledu mění. Snažím se stále točit pro ty mladší. Třeba v sérii Plním nesmyslné úkoly fanoušků jdu přes svou komfortní zónu, dělám ze sebe šaška, bavím tím lidi. Ano, ztrapňuji se při tom, vím o tom a nevadí mi to. V tomhle jsou moje videa stejná, ale v mnoha aspektech mi otcovství zasáhlo do tvorby. Myslím, že se to ještě bude formovat. Parkour už třeba skoro netočím, jen nostalgicky občas jako vzpomínku.
Ještě před nějakým časem jsi patřil mezi nejkontroverznější youtubery s několika internetovými kauzami. Poučil ses nějak z těchto „aférek“?
Vždycky, když jsem si někde přečetl, že jsem kontroverzní, tak jsem se divil, v čem jsem jako kontroverzní. Jenže pak mi došlo, že jsem takový od malička, zkrátka to ke mně patří. Vždycky jsem dělal věci na hraně, parkour obecně k tomu dost spěje už jenom tím, že je to něco rebelského. Kdyby se mě ale někdo zeptal, zda lituji nějaké své aférky, tak nelituji. Protože každá taková kauza se z nějakého důvodu stát měla a měla mě něco naučit. A věřím, že jsem se z nich hodně poučil. A jsem rád, že jsem se z toho nepo*ral, upřímně. Možná to na mně nebylo vidět, ale uvnitř mě dost sžíralo, jak do mě celá republika šije, že jsem ten nejhorší na světě. Nějakým způsobem jsem se s tím vypořádal a jsem rád za ty lekce, co mi byly dány. Ale kontroverzní budu asi nadále, protože takový já prostě jsem. Ať chci, nebo ne, tak při mém působení na internetu se na mě bude i v budoucnu provalovat další špína či aférky. Já vím, že to tak bude. Jsem spontánní člověk, co nepřemýšlí tolik nad věcmi a prostě je nejdřív udělá. Takový prostě jsem, neopakuji ale svoje chyby. Prostě to, co se stalo, se stalo, a já jsem rád, že se to stalo.
Z tvých videí se ale zdá, že hejtry moc neřešíš. Je ale nějaká věc, která tě od nich dokázala opravdu naštvat?
Jestli se tím berou i reakční kanály, tak ty já neberu tolik jako hejtry. Beru to, že mě „moralizovali“. „Máš velký čísla Tary, máš mít zodpovědnost“ – tohle mě to naučilo. Od hejtrů mě tak asi nedokázalo nic naštvat, jsem za tyhle lidi rád, protože mě vlastně podporují. Jim to možná nedochází, ale i díky nim mám taková čísla, jaká mám. Když mi pak někdo napíše ošklivý komentář, moji fanoušci stojí při mně a vždy mě brání. Jsem velice rád, že za mnou skalní fanoušci stáli i v těch těžkých chvílích. Hejtry pak opravdu beru jako jedny z mých diváků, neberu to nijak zle. Není to tím, že bych to neřešil, to se možná zdá z mé image na internetu. V soukromí mě ze začátku kariéry válcovaly urážky či rejpání do mě. Nadávali mi, že ničím jméno parkouru či na něm vydělávám a postupem času to přešlo do youtuberských hejtů. Nadávali mi, že vydělávám na dětech apod. Mrzelo mě to. Za ta léta už se nad to však povznesu a už si to neberu. Není to tak, že bych hejty úplně ignoroval. Já si je přečtu, poslechnu si stížnosti a něco si z toho vždycky odnesu.
Celý svět loni bohužel ovlivnila pandemie koronaviru. Jak moc se vládní opatření podepsala na tvé práci a plánování akcí?
Na mém podnikání a mých akcích se to podepsalo strašně moc, jelikož na moje akce chodí třeba sto lidí. A na událostech, které organizuje třeba nějaké město či se konají v obchodních centrech, se sejde ještě více lidí. Bohužel už si ani nepamatuji, jaký to je stát před lidmi na pódiu, skákat tam a pak mít autogramiádu a focení s fanoušky. Už bych to rád zase zažil a chybí mi to. Kvůli boji s pandemií jsme přišli o nějaké příjmy, jak z parkourových workshopů, tak z dalších akcí. Spuštění akcí je v nedohlednu. V zimě parkour venku provozovat nejde, tělocvičny jsou zavřený, jsou stále nějaká omezení, v roušce se moc skákat nedá… prostě tenhle život není jednoduchý. A nejsem jediný, komu to komplikuje rozpočty a koníčky. Snad už to brzy pomine a vše se vrátí do normálu. Ale bůhví, co nás překvapí do budoucna.
Jak vůbec celou situaci vnímáš? Jak na tebe dopadal částečný lockdown a výrazná omezení?
Přibral jsem pár kilo (směje se). Zlenivěl jsem celkem dost, do obchodů jezdím pouze, když je to fakt nutný a snažím se být doma. Nestýkám se s větším počtem lidí. Já ani Stáňa s malou jsme ještě nejspíš koronavirus neprodělali, takže nevíme, co od toho čekat. Bůhví, jak by to dopadlo u nás. Ale psychická újma z této situace mě jistě potkala. Přijdu si jako v konzervě, jak v ponorce. Jsem zavřený, pořád ty samý ksichty (směje se). Nevím, je to takový smutný. Chráníme se, jak kdyby venku byla válka. U omezení už člověk fakt ani neví, jaká platí a neplatí. Už ani Instagram Dominika Feriho nepomáhá, už se v tom ztrácím. Je v tom nehorázný bordel a do toho ještě tabulka PES (směje se). Člověk neví, kde má nosit roušku, v kolik už se nesmí ven… já jsem z toho prostě zmatený.
Tary a Stáňa Zdroj: Instagram.com/stanik29
Čeho z loňského roku nejvíce lituješ?
Lituji právě koronaviru, že vůbec existuje a že to naše životy tolik ovlivnilo. Nejvíc lituji sestřičky a doktory v první linii, kteří musí s tímto virem každý den bojovat a mají vysoké riziko nákazy. Lituji také všech rodin, které zasáhla smrt blízkých. Minulý rok zkrátka bohužel ve znamení koronaviru, ničeho jiného nelituji.
A je naopak věc, na kterou si z loňska obzvlášť pyšný?
Teď už asi mohu říct, že jsem pyšný na to, že jsem zvládl zrekonstruovat rodinný dům, do něhož jsme se v září nastěhovali. Už tu několik měsíců šťastně žijeme a jsme rádi, že jsme v rodinném domku. Celý život jsme totiž žili v panelovém bytě, a to je fakt jako v králíkárně. Měli jsme velké problémy se sousedy, pořád se něco hrotilo, často musela přijet policie, nejenom kvůli nám, ale i kvůli jiným sousedům. Máme tady obrovský klid, svou zahradu i bazén. Takže si zvykám na nový život a jsem pyšný na to, že jsem zvládl splnit si tento velký sen. I když jsem si na něj půjčil ne zrovna málo peněz. Doufám, že na splátky dlouhodobě budu mít a že to s manželkou zvládneme. A kdyby náhodou ne, tak se vrátíme zpátky do bytu, to je to nejmenší. Ale je to nádhera. Byl to můj projekt roku 2020.
Vrátíš se na svém kanálu opět naplno k parkouru, jak někteří fanoušci chtějí?
Stal jsem se otcem, stal jsem se manželem, nemůžu uvíznout u parkouru napořád. Dělám ho od 15 let, v březnu už to bude 13 let, co skáču. Za tu dobu jsme se strašně vyvíjel, ale postupem času člověk začal pracovat, musel se postavit na vlastní nohy a toho času na parkour už tolik není. V posledních letech jsem bral točení parkouru opravdu jako práci, co mě strašně bavila. Postupem času ale z té práce zmizela jiskra táhnout parkour na další level. Přijde mi, že ho již není kam dál tlačit. Co jsem mohl, to už jsem natočil. A pokud mě napadne něco nového, tak to skutečně rád udělám. Ten puberťácký Tary, který točil parkour tutoriály, je ale pryč. Už je tu nový, vyvinutější Tary. Jsem v jiný fázi života. Strašně je mi líto lidí, kteří po mně pořád parkour chtějí a nedostanou ho, protože to, co jsem mohl parkouru dát, už jsem mu dal. Takhle já to upřímně cítím. Nemyslím si, že se k němu naplno vrátím, protože nikdy jsem ho vlastně naplno nikdy netočil. Vždycky jsem točil i jiné věci. Čistě parkourový kanál pro mě asi nikdy nebude.
Podobné články
Jaký druh videí teď vůbec točíš nejradši?
Přirozený zážitky, vlogy. Mám jich na kanálu málo, ale točím je nejraději. Mám to jako krásné vzpomínky, které jsou uložené na internetu, jsou tam napořád a můžeme se na ně podívat např. až budeme staří. Koukám se třeba na dva roky staré video, kdy jsme byli se Stáňou na Zanzibaru. Mám rád taková videa, která ukazují část našich životů, důležité okamžiky či akce. To točím strašně rád. Samozřejmě rád natáčím i zábavná videa. Ano, trvá třeba dvě hodiny vybrat úkoly od fanoušků, které chci natočit, ale pak je dělám rád. Jsou to nové věci, které jsem nikdy předtím nedělal a baví mě to. Nejraději točím s někým dalším, a před kamerou tedy nejsem sám. Baví mě ten situační humor, na který mohu bezprostředně reagovat. Pro mě je takové natáčení přirozené a není domluvené. Třeba skeče už mi přijdou jako herectví. Mám radši spontánní věci.
Jaké jsou tvoje plány pro tento rok?
Nejsem člověk, který plánuje. Když se mě někdo zeptá, kde se vidím za 5 let, tak řeknu, že v budoucnosti. Ale doufám, že budu pořád v našem rodinném domě a že to finančně utáhneme. Je to závazek, abych řekl pravdu. Je nejisté, jak to dopadne či jak dlouho pofrčí kariéra youtubera. Všechno podnikání je na tenkým ledě. Proto neplánuji dopředu. Vždy dělám to, co cítím. Někdy to dopadne dobře, jindy zase špatně. Ale roste nám dcera, tak samozřejmě chci mít co nejvíce zážitků s ní. Chci ji naučit na snowboardu a sám se ve snowboardingu zlepšit. Chci dcerku učit mluvit, věnovat se více rodině. Rád bych napsal další knížku o mém životě a o mých myšlenkách. A viděl bych to taky na nějakou dovolenou. Strašně moc chceme se Stáňou vzít naši dceru poprvé k moři. Chceme ji vidět, jak si tam hraje venku a běhá po pláži. Máme to teď jako náš největší sen.
Autor článku
